Nikdo si možná neuvědomuje, že se může jednat o novodobou nemoc ze závislosti na internetu.Při čtení tohoto článku si mnozí řeknou, že autor je blázen. O Jules Verne si to lidé mysleli také. A čas ukázal, že mnohé z jeho vizí se naplnily.

Internet existuje již desítky let a svět si pomalu začíná uvědomovat, že na něm jsou závislé miliony lidí – od dětí až po seniory. U seniorů se stále častěji projevuje Syndrom AI. Pozor však, věková hranice rychle klesá a zdaleka se netýká pouze starších generací.

Jestliže připustíme, že internet může být závislostí a závislost je nemoc, potom syndrom internetu může být jedním z jejích projevů.Aby si člověk usnadnil práci, obrací se na internet. Lidé už téměř nečtou běžné knihy, časopisů ubývá, vše hledáme online. Je to rychlé, pohodlné a efektivní. Zároveň se však nabízí otázka: nezačínáme být pohodlní i v myšlení?

Mozek, který přestává přemýšlet, začne rychleji stárnout. Opravdu to chceme?

Hloupneme, nebo jsme chytřejší než kdykoliv předtím? Máme lék na tuto novou pandemii?To jsou silné otázky. Odpověď totiž závisí na úhlu pohledu. Propojování lidí prostřednictvím sociálních sítí je dnes samozřejmostí. Děti a studenti tráví na internetu běžně několik hodin denně. Umělá inteligence se stala pracovním nástrojem ve všech oblastech života – od překladů přes psaní článků až po diplomové práce.

AI je dnes natolik vyspělá, že z ní začíná mít společnost obavy.Jaká je současná společnost? A jaká bude ta budoucí?Ta dnešní ještě přemýšlí. Ta budoucí…? Stále častěji se hovoří o tom, že internet zasahuje do všech oblastí života. Lidé si začínají uvědomovat, že jim mnohdy bere obyčejné lidské vztahy. Přijdou na návštěvu a během několika minut drží v ruce mobil. Komunikace ustupuje obrazovce.

Možná by na dveřích mělo být napsáno: „Při vstupu odložte svůj mobilní telefon.“

Budete mi oponovat, že člověk používající AI pro výzkum, řešení problémů nebo hledání odpovědí musí umět přemýšlet, správně zadávat otázky a pracovat s informacemi. A budete mít pravdu. Já zde však nemluvím o technologickém pokroku. Mluvím o lidech. A nebude trvat dlouho, kdy se ze závislosti na internetu lidé nezačnou pouze odcizovat sami sobě, ale také jeden druhému. Sociální interakce se může postupně přesouvat výhradně do online prostoru. Setkávání lidí bez mobilů, bez sociálních sítí a bez internetu může být stále vzácnější. Vždy je to však o člověku samotném.

Za psychické problémy nemohou tvůrci programů ani tvůrci internetu. Odpovědnost nese každý z nás. Člověk odpovídá za své chování, za své rozhodnutí i za způsob, jakým internet používá. Pokud používání internetu ovlivní myšlení natolik, že vede k závažným psychickým problémům, odpovědnost nelze přenášet na technologie.

Uvedené schéma lze chápat jako organizační mapu problému, který si většina lidí neuvědomuje, dokud není pozdě. Nechci nikoho strašit. Chci upozornit.A především hledat řešení, jak těmto situacím předcházet.

Velkou pozornost je třeba věnovat dětem a využívání internetu v jejich volném čase. Ve škole může internet pomáhat vzdělávání. Stejně tak může být přínosem v osobním životě. Existuje však hranice, za kterou se používání internetu mění v závislost. Neustále se diskutuje o zákazu mobilních telefonů ve školách. Podstata problému je však jinde. Nejde o telefon. Jde o internet.

Zakážeme telefon ve škole a mnozí žáci si budou chtít „ztracený čas“ vynahradit po vyučování. Kde je tedy skutečné řešení? Pokrok nelze zastavit. Omezování bez pochopení příčin často přináší další problémy.Je proto důležité hledat odpověď na otázku:

Jak používat internet tak, aby nepoškozoval psychiku člověka, jeho samostatnost a schopnost kriticky myslet?

Kde je hranice bezpečného času na internetu vzhledem k věku člověka Ano, používání internetu úzce souvisí s věkem, zkušenostmi i schopnostmi jednotlivce. To vše je součástí dalšího výzkumu a ochrany člověka. Nestačí pouze navrhovat řešení.Je třeba začít jednat. Čas běží. A ten se zastavit nedá.

Jak se říká:

Uvidíme. Hlavně se z toho nezbláznit.